Brník, Srdov, Oblík

V Plzni je mlha hustá tak, že by se dala krájet. Ošklivá, tmavá, depresivní. Mokrá a studená. Dívám se na předpověď počasí a mělo by být pěkně - čistá obloha bez mráčku, jen místy mlhy. Jenže skutečnost jsou mlhy a nízká oblačnost, která, už několik dní nemilosrdně přikrývá Plzeň, náš dům, zahradu, okolí. Ani paprsek, ani ráno, ani večer. A tak se rozhoduju, že pojedu za sluncem. Ale kam? Dlouhé chvíli koukám do mapy a přemýšlím, kde by to bylo nad mraky, kde by bylo vidět i víc, než jen mraky zeshora. Volba padá (nijak překvapivě) na Středohoří. Ještě chvíli se dívám do mapy a pak spokojeně zabručím: "Brník".

Sedám do auta chvíli po obědě a vyrážím tak, abych dojel za světla a s rezervou kousek za Louny. Mám před sebou necelé dvě hodiny jízdy mlhou a pak půlhodinový výšlap na Brník. U Kralovic se mlha rozestupuje a oslepuje mě sluneční záře. Hned je veseleji, kolem modro, cesta ubíhá, těším se, jak budu fotit západ slunce za siluetami Oblíku, Rané, Milé, možná i Doupova... Ale ještě před Jesenicí vidím, jak je krajina pod Doupovem zakryta bílými mraky, a než se naděju, vjíždím do nich a zpomaluji. Utěšuju se tím, že Brník se svými dvěma sty metry nad okolní krajinou bude jistě nad mraky a že výhledy budou. Budou, prostě budou. Ale jak se blížím k Lounům, trošku tomu přestávám věřit.

Dojíždím do vsi Chraberce, parkuju, oblékám se do teplého a vyrážím svižným krokem do táhlého, zatím mírného kopce. Foťák v batohu na zádech, v ruce stativ, časem mi bude sloužit jako hůl. Staré nohy nesou těžké tělo, plíce jedou na plný výkon, čelo se mi rosí a mlha stále neustupuje. Začínám se bát, že nakonec z focení nebude nic. Vydýchávám se v mělkém sedle, ze kterého jde odbočka doleva na Srdov a já stoupám doprava na Brník. Brník je o devět metrů nižší, ale kdyby se udělalo hezky, pohled právě na Srdov, Oblík, vzdálenější trojvrchol Rané a na samotně stojící Milou bude jistě parádní. Poslední kroky jdou ztěžka, opírám se o kameny, zvedám nohy a pomalu docházím na vrchol. Je to špatné, všude mlha. Žádný výhled, nic.

Na vrcholu jsou dvě děvčata, právě si nalévají čaj z termosky, jsou již řádně zmrzlá, v mlze čekají na sluníčko přes půl hodiny. Zatím nic. Rozhlížím se, představuju si, kde jsou jaké vrcholy, v podstatě všemi směry by mělo být něco vidět. Ale není. Rozložím stativ, postavím foťák, naslepo někam namířím a čekám na zázrak. Uplyne několik minut a najednou se to stane. Skutečný zázrak. Mlha se rozestoupí jako mávnutím kouzelného proutku, nad hlavou nejmodřejší modro a před námi zřetelně vystupují špičky Srdova a Oblíku. Rychle něco nastavuju na foťáku a cvakám asi osm fotek. Nastavené něco docela vychází. Nemohu popadnout dech tou nádherou a zapínám video. Závoje mraků rychle proplouvají sedlem mezi Brníkem a Srdovem a automatika pracuje. Že jsem právě v tu chvíli udělal hloupou chybu, zjistím až doma. Automatické zaostřování se totiž nechává mást rychle plujícími mraky a tiše přeostřuje sem a tam, takže na výsledném videu je Srdov chvilku ostrý a chvilku neostrý. Ale čert to vem, ta chvíle je magická, ticho nad mraky je úplně jiné než ticho v mracích a srdce bije o sto šest.

DSC 5226 800

Přesouvám se se stativem kousek stranou a rychle hledám nějakou jinou kompozici. Stativ stojí mezi kameny, mraky mi olizují boty a je jasné, že tohle dlouho nevydrží. Nastavuju bracketing a cvakám. Rychle se rozhlížím, ale krom Srdova a Oblíku není na západě vidět nic. Raná i Milá jsou v peřinách a není ani tušit, kde se schovávají. Ani hřeben Krušných hor, a teď už ani hřebínek, ze kterého ještě před minutou vykukoval zub Oltáříku, nic už neexistuje. Jen bílo, zlato, modro a pomalu opět stoupající mraky.

DSC 5233 HDR 800

Z mlhy se na úbočí objevuje postava s rozloženým stativem na ramenou. Pomalu vystupuje na vrchol Brníku, otáčí se a staví stativ. Naposledy mačkám spoušť a zachytávám poslední paprsky slunce nořícího se do bílých peřin.  Kolega fotograf má smůlu. Slunce se rozplynulo v bílošedém oparu, vršky před námi jsou již neviditelné, slunce se rozpustilo v bílém závoji. Čekáme, jestli se třeba ještě mraky nerozestoupí, jestli nezafouká, jestli... ale už se nestane nic. Dáváme se do řeči a z Vojta mi říká, že podobnou chvilku měl asi před hodinou na Srdově. Takže taky má pár malovaných obrázků a hezký pocit. To je dobře. Balíme foťáky a stativy a pomalu sestupujeme zpátky dolů. Pod kopcem je šero, sychravo, vlhko. Sedám do auta a jedu zpátky do Plzně. Výlet na celé odpoledne je minulostí, zůstala vzpomínka na pár prchavých chvilek. Ale stály za to :)

DSC 5240 HDR 800

X

Right Click

No right click